Keď bol Buddha požiadaný, aby stručne vyjadril podstatu, esenciu svojho učenia, vyslovil jediné slovo: “sati” …t.j. “jasné uvedomovanie”. Názov tohto blogu je lekársky výraz, znamenajúci chvíľky jasného vedomia v celkovom šialenstve. Zmnoženie, rozširovanie a postupné zlievanie okamihov “jasného vedomia” — a to vo všetkých štyroch stavoch: bdelom stave, meditácii, spánku i v barde — je možno jediná pekná a užitočná vec v “šialenstve” existencie, ktorú človek môže pre seba (a možno aj pre druhých) urobiť; dokonca i v našej kultúre… A preto súvislosť s bdelosťou, luciditou mysle je to, čo spája všetky príspevky tohto blogu, bez ohľadu na to, z akej oblasti vedy či ezoteriky ten ktorý poznatok pochádza….V užšom zmysle si blog kladie otázku, či je možné použiť svoju prácu, profesiu ako prostriedok Prebudenia, a keď, tak ako?
Zachytil som esej o Paula Bruntona “O egu” (lokálne tu). Pre vysvetlenie, Brunton si myslím, že určite nebol buddhistom, ale mal blízko k jóge, a teda i k sámkhyovej filozofii. Na tomto blogu je jeho meno držané vo veľkej úcte.
Možno aj v súvislosťi s tým krátkym príspevkom o sámkhji sa mi veľmi páčili nasledovné slová (podčiarknutie mám na svedomí ja, lebo som chcel zvýrazniť vlastnú myšlienku, ktorá sa mi tak páčila):
Naše osobní ego je utvářeno z neosobního života vesmíru, podobně jako se tvoří vlna z oceánu. Omezuje a spoutává onen nekonečný život na malou a konečnou oblast. Protože je utvářeno jen na povrchu, nemůže pojmout nezměrnou hloubku Univerzálního Bytí, a zdá se, že patří nižšímu řádu existence. Mylně se ztotožňujeme se svým tělem a egem, aniž bychom si uvědomili, že musí existovat jakýsi skrytý Princip, který umožňuje pociťovat svět a tělo jako existující a od nich oddělený. Tento princip je neproměnlivým, skutečným a trvalým Jástvím člověka. Je třeba rozeznávat mezi vědomým osobním jástvím vázaným na tělo, a vyšším Jástvím, které je nezachytitelné tělesnými smysly. Ego si z něj vypůjčuje svou realitu, schopnost vnímání a samostatnou schopnost uvědomování.
To prirovnanie mi pripadá úžasné: odráža aj našu individualitu, konečnosť aj dočasnosť, a zároveň ukazuje, že sme neoddeliteľnou súčasťou Oceánu.
Myslím, že na tomto blogu celkom nespravodlivo mlčím o sámkhyi (lokálne tu)– napriek tomu, že som sa s ňou stretol ešte pred buddhizmom aj pred šamanizmom. A je to filozofia staršia ako buddhizmus a má súvis s yógou. Vlastne pravdepodobným dôvodom, prečo som sa do značnej miery ustálil na buddhizme je, že mal najlepšie (meditačné) metódy; aj keď ono je to všetko asi tak premiešané, že je možné, že len ku mne sa dostali ako prvé, a podobné metódy sú dostupné i v iných smeroch či filozofiách. Ale pravdu povediac — filozoficky — mi je buddhizmus hodne nezrozumiteľný. To síce neznamená, že by to bola nesprávna filozofia, len je to nepríjemné.
Našiel som pekné zhrnutie do niekoľkých viet:
… Gótama už tuto školu pravděpodobně znal, protože sánkhjovou filozofii (rozlišování) učil jako první mudrc jménem Kapila, žijící v sedmém stoleží, kerý byl spjat s Kapilavatthu. Tato škola věřila, že u kořene našich problémů leží nevědomost spíše než touha. Naše utrpení pramení z nepochopení pravého “já”. Toto “já” zaměňujeme za náš běžný duševní život, avšak abychom získali svobodu, musíme si na hluboké úrovni uvědomit, že pravé “já” nemá nic společného s těmito přechodnými, omezenými a neuspokojivými stavy mysli. Pravé “já” je věčné a shodné s absolutním duchem (purusha), který dříme ve všech věcech a v každé bytosti, ale zakrývá jej hmotný svět přírody (prakrti). Cílem svatého života bylo podle sánkhjů naučit se rozlišovat mezi purušou a prakrti. Uchazeč se musel naučit žít nad zmatkem citů a pěstovat intelekt, nejčistší část lidské bytosti, který měl moc odrážet věčného ducham, tak jako zrcadlo odráží květinu. Nebyl to jednoduchý proces, ale jakmile si mnich skutečně uvědomil, že jeho pravé “já” je zcela svobodné, abosolutní a věčné, dosáhl vysvobození. Příroda (prakrti) se pak okamžitě stáhne z “já “jako tanečnice, která odchází, když uspokojila touhu svého pána”, jak to vykládá jeden klasický text.
V roce mecenášovy smrti už i sepsal předsevzetí pro stáří, která vyšla především a právě z předchozího pozorování Sira Templa.
Úvodní znělo: Nevezmu si mladou ženu, a mezi dalšími bylo nevnucování se mladým a dětem či vyhýbat se i něze k dětem. Dále se neopakovat, radit jen po požádání… Nebudu taky příliš mluvit, pokračuje Swift, vůbec už ne o sobě, a nepochlubím se svou bývalou krásou, ani silou, ani přízní dam. Nenechám se zmást lichotkami a nebudu si namlouvat, že mě ve stáří může milovat mladá žena. Výčet pak končí těmito slovy: Nebudu spoléhat, že si všechna tato Pravidla ve stáří přečtu, obávám se, že na ně už neuvidím.
Tändzin Palmo, narozená v Londýně jako Diane Perry, už odmala tíhla k duchovnímu životu. Jako malá se chtěla stát jeptiškou, ve třinácti se pokoušela číst korán, v šestnácti si byla jistá, že se nikdy nechce vdát, ačkoli byla velmi hezká. „Chtěla jsem být nezávislá, nechtěla jsem mít hlavu plnou myšlenek na jednoho člověka.“
Kladla si otázky, jak se vyrovnat s problémem stárnutí, nemoci a smrti, chtěla zjistit, jak může člověk dosáhnout dokonalosti. Diane vyrůstala v křesťanském prostředí, křesťanství ji však z mnoha důvodů neuspokojovalo, v osmnácti letech během čtení knihy Neochvějná mysl pochopila, že je buddhistka. Její matka byla spiritistka a svou dceru v duchovním hledání podporovala.
V 60. letech, kdy Tändzin Palmo přijala buddhismus, nebyl ještě na Západě tak populární a rozšířený jako dnes. Nejbližší jí byl tibetský – vadžrajánový – buddhismus, na který se však v té době v Anglii pohlíželo s nedůvěrou, rozvíjel se zde pouze buddhismus théravádový.
Rozhodla se proto, že odjede do Indie, kam odešli všichni uprchlíci z Tibetu, aby zde hledala svého učitele. Začala se učit tibetsky a odjela do kláštera pro mnišky školy Kagjü v Dalhousie v severní Indii, který založila Angličanka Freda Bedi, první ordinovaná mniška tibetského buddhismu ze Západu. Nechala za sebou lásku, japonského přítele, s nímž se seznámila během čtrnáctidenní plavby na lodi, který jí nabízel sňatek a život v Japonsku. V Dalhousie skutečně našla svého gurua, lamu Khamtul Rinpočheho. Již v roce 1964, ve svých 21 letech, byla ordinována mniškou, jako teprve druhá žena ze Západu. (A jako první západní žena v roce 1973 v Hongkongu přijala vyšší ordinaci bhikkhuní – úplné přijetí do buddhistického řádu, která je téměř ve všech buddhistických zemích ženám zapovězena, umožňuje ji pouze Čína, konkrétně jen Tchaj-wan a Hongkong.)
.
.
.
Po šesti letech odešla do Láhauru v horské oblasti na hranici mezi nejsevernější částí Himáčalpradéše a Tibetem, ale protože ji zde stále někdo rušil při meditaci, rozhodla se najít tišší místo, a tím byla jeskyně, kterou našla ve zdejších horách, 4 tisíce metrů nad mořem. Nastěhovala se do ní ve svých 33 letech a opustila ji, když jí bylo 45. V jeskyni žila za dlouhodobého fyzického strádání, teploty v zimě tu klesaly na 35 stupňů, neměla postel, spala jen tři hodiny a vsedě, protože jejím záměrem bylo následovat tradici opravdových meditujících a cvičit se v tom, aby se obešla bez spánku. Nejdramatičtějším momentem jejího retreatu byla chvíle, když jedné zimy zavalila její jeskyni lavina a Tändzin Palmo strávila sedm dní a sedm nocí uvězněna ve tmě a chladu.
Keď niečo takéto čítam, zmocňuje sa ma úžas, a začínam byť presvedčený o existencii reinkarnácie. Pretože, ako inak si to vysvetliť?
Ja viem, dá sa to chápať ako určitá odroda talentu — existenciu talentu považujem za nevysvetliteľnú bez pripustenia reinkarnácie — ale tak výrazný prejav v západných podmienkach ma zaráža.
Niečo podobného som čítal v románe Mipham, ale to som bral ako románovú historku, nie z reálneho života.
Tento prípad mi tiež vyvracia ironickú teóriu, ktorú som kedysi spomenul na týchto stránkach, že totiž “pre tulka je nezdravé narodiť sa na Západe”: tu vidno, že dlhý rad mníšskych životov sa nedá vymazať len tak, bez stopy.
A už úplne nepredstaviteľné mi pripadá, že niekto 12 najlepších rokov života prežije v jaskyni v Himalájach: nie niekto z ľudí čo sa tam narodili, a nič lepšie nepoznali, ale niekto kto sa narodil v civilizovaných podmienkach, a mal dosť sily to hodiť za hlavu.
Víme, že to neznámé, cizí, se nám děje, tak jako víme, že netvoříme sen nebo nápad, nýbrž že vzniká jaksi ze sebe. Co nás takto potkává, můžeme označit jako působení, jež vychází z many, démona, boha nebo z nevědomí. První tři označení mají velkou výhodu, že zahrnují a evokují emoční kvality numinózního, zatímco poslední termín — nevědomí — je banální, a proto bližší skutečnosti. Tento pojem zahrnuje empiričnost, t.j. dennodenní skutečnost, jak je nám známa a přístupná. Nevědomí je příliš neutrální a racionální pojem, než aby se imaginaci jevil praktický a nápomocný. Razí se právě pro vědecké použití a pro nevášnivé, chladnokrevné pojednání, které si neklade žádné metafyzické nároky, je daleko vhodnější než transcendentní pojmy, které jsou napadnutelné, a proto svádějí k určitému fanatismu.
Dávám proto přednost termínu “nevědomí”, i když dobře vím, že bych právě tak mohl hovořit o “bohu” a “démonu”, kdybych se chtěl vyjádřit myticky. Pokud se však vyjadřuji myticky, děje se to s vědomím, že “mana”, “démon” a “bůh” jsou synonyma nevědomí, poněvdž o prvních dvou víme přesně tak mnoho nebo tak málo, jako o tom třetím. Jen se domníváme že o prvních dvou víme více, což je pro určité účely zajisté prospěšnější a účinnejší než vědecký pojem.
Velká výhoda pojmů “démon” a “bůh” spočívá v tom, že umožňují mnohem lepší objektivizaci protějšku, totiž personifikaci. Jejich emoční kvalita jim propůjčuje život a působení. Na dějiště konfrontace vstupují nenávist a láska, bázeň a adorace a toto střetnutí v nejvyšší míře dramatizují. Co se pouze ukazovalo, se tak stává tím, o čem se jednalo.
C. G. Jung: Duše moderního člověka (Pozdní myšlenky) str. 288
A ako ilustrácia k Jungovi, je začiatok popisu Márovnho pokúšania Buddhu:
… Boj však ještě nebyl u konce. Gótama musel svést zápas se zbývajícími vnitřími silami, které se držely starého života a nepřály si smrt ega. Před Gótamou se objevil jeho stín Mára, vyšňořený jako čakkavattin, vládce světa s obrovským vojskem. Mára sám jel na slonovi 450 mil vysokém. Vyrostlo mu tisíc paží a každá třímala smrtelnou zbraň. …
Karen Armstrongová: Buddha str. 103
Toto Jungovo stotožnenie nevedomia s démonmi či bohmi mi pripadá celkom zaujímavé a užitočné, má chybu len v tom, že keď to človek preženie, a naviac nie je mentálne príliš silný, tak sa môže ocitnúť celkom blízko k duševnej chorobe.
Ale sám som zistil, že keď sa človek na niektorú svoju slabosť, ktorá mu bráni v Ceste podíva z tohto konca, tj. ako na pokušenie pochádzajúce od nejakej personifikovanej entity, ľahšie vie blížiace sa pokušenie včas zbadať a brániť sa mu. Nie je podľa mňa síce potrebné ísť tak ďaleko, ako Luther, ktorý hodil kalamár do Diabla, ale je možné, že ja tak ľahko hovorím len preto, že som úplne v moci svojho Diabla, a nemusí na mňa ísť s ťažkým kalibrom, typu slona vysokého 450 míľ, stačí mu kývnuť malíčkom. Možno by bolo celkom zaujímavé zostriť askézu, že čo by sa objavilo… Správny a bezpečný treatment ale podľa mňa nie je ten, ako to robil Buddha (teda, on si to mohol dovolitť lebo bol už ďaleko, ale väčšina ľudí včítane mňa by to nedokázala, vidím, ako to funguje štýlom “podaj čertovi malíček….”). Správny treatment objavili zenoví majstri: je to makyo a teda, chovať sa k tomu ako k vidine; “ak stretneš Buddhu, zabi Buddhu” v zmysle “nerieš ho”.
P.S. Vysvetlenie slova numinózny: na inete vidím všelijaké zložité vysvetlenia.
Mne sa najlepšie zdá nasledovné:
Numinózny/lat. numen - pokyn, rozkaz, božstvo, božská priazeň/ - nadprirodzený, nevysvetliteľný, tajuplný.
Ešte lepšie sa mi javí:
Slovo ”numinózny” pochádza z lat. numen = prikývnutie.
Pre mňa oboje značí niečo naliehavé, výrazné, o čom sa nediskutuje ale len “prikývne” …
Aj keď nemám veľmi rád takéto videá, toto sa mi páčilo, lebo trochu pomáha uvedomiť si v bežných situáciách to, že nemáme veci hodnotiť… nanajvýš riešiť. To je totiž základ pre duševnú vyrovnanosť.
Muž nebo žena, kteří hledají probuzení, jsou v souznění se základní stavbou vesmíru. Přestože se zdá, že světem vládne násilí, které šíří Mára a jeho vojsko, právě soucitný Buddha je skutečně v souladu se základními zákony bytí.
Karen Armstrongová: Buddha. str. 105
“Muž nebo žena, kteří hledají probuzení, jsou v souznění se základní stavbou vesmíru”: to je asi odpoveď na moje postrádanie rituálnosti v našom živote.
A je to skutočne v súznení s tým, ako to cítim: skutočne, v meditácii mám pocit, ako by som sa vzdialil zmätku a hluku, a to, že sa vôbec posadím do meditácie je niečo, ” čo se deje v zhode s vesmírným rádom”. , teda, rituál par excellence.
A takisto všetko, čo robím s jasnou bdelosťou a stíšenou mysľou je rituál v tom najčistejšom slova zmysle.
Debata o vtipe mi pripomenula jednu tému, o ktorej som už dávnejšie chcel písať: že totiž nielenže nie sme pánmi svojich schopností, ale my vlastne vôbec nevieme, odkiaľ prichádzajú a ako to, že niektoré máme, niektoré nie.
Ja som si to prvý raz všimol v hre na klavír. Aby bolo jasné, nie som a nebol som nikdy žiaden virtuóz, takže som nikdy nebol v pokušení sa tomu venovať profesionálne. Ale ma postretla pri tom zaujímavá vec: pokiaľ sa pamätám, ako jediný v našom (a plus mínus jeden) ročníku na hudobke vedel zahrať bežné piesne “podľa sluchu”, a to nielen melódiu ale i akordy, a to v “real time”. To bolo celkom zaujímavé, pretože viacerí chceli aby som ich to naučil, tak som sa pokúšal zistiť ako to vlastne robím, a zistil som, že to neviem, a deje sa to samo! Proste tie prsty vždy trafili správnu klávesnicu v správnom čase… a to nebolo tak, že som to nacvičoval. Proste fungovalo to autonómne. Samozrejme, potom sme sa na teórii učili ako sa robia harmónie (nikdy som sa to nenaučil, lebo som to robil aj bez toho), ale to im nepomohlo, pretože to zas nefungovalo v “reálnom čase”. Takže to bol môj prvý vedomý zážitok s tým, že niečo viem, ale “nie je to moja zásluha”, ide to samo.
Samozrejme, zažil som problém aj v “opačnom garde”: keď mňa sa pokúšali naučiť niečo, k čomu som nemal danosti. Napríklad futbal. Tiež som sa mohol akokoľvek snažiť, výsledok sa nedostavil. A tiež v skutočnosti neviem, čo tomu bránilo.
Iný podobný príklad z podobného súdka je riešenie svojou podstatou racionálnych problémov. Stalo sa mi nie raz, nie dvakrát, že som sa niekoľko dní nevedel pohnúť s nejakým problémom. A potom som ráno vstal, a vedel som, že ten deň problém bude vyriešený… aj keď som ešte nevedel “ako”. To ale značí, že sa (zrejme počas spánku) muselo udiať niečo také, ako čo spomína Robert (”integrál netreba vyriešiť”), t.j. niečo zásadného “zapadlo na miesto”, a otvorila sa cesta k racionálnemu, systematickému postupu.
Ale možno pokračovať ďalej: uvedomuje si niekto, ako v ňom vznikajú slová? Úmysel, že čo vlastne chce povedať? Ako píše? Ako chodí? Toto sú tiež akési autonómne okruhy v nás, a pokúšať sa to niekomu vysvetliť, či vteliť do pravidiel, je podobné, ako s tou spomínanou harmóniou: kto vie, ten to robí, kto nevie, ten to nevie, a vôbec nemá šancu to zmeniť.
Tu vlastne sa mi nakoniec stiera rozdiel, medzi mojím vnútorným svetom, a vonkajším svetom. Tak vo vnútornom svete, ako i vo vonkajšom svete som len “consumerom” toho, čo je, ale zdroj toho čo je, nepochádza zo mňa, z mojej vôle, a môžem to ovplyvniť len minimálne, a aj to väčšinou len smerom k horšiemu. Celá moja “aktivita” zrejme spočíva len v tom, že (pravdepodobne podvedome, a v každom prípade “mimovedome”) niečomu v sebe sa dovolím sa “uviesť do bytia” , niečomu nie. Ale čo je to, ten “scheduler”, čo tieto veci “zoraďuje”, to veru vôbec nechápem.
Toto mi pripadá celkom zaujímavá a dôležitá otázka, s mnohými dopadmi, pretože napr. naše právo spočíva na predpoklade, že sme zodpovední za naše činy… ale nie som si celkom istý, nakoľko je zločin pre niekoho prirodzenou cestou, za ktorú nemôže…práve tak ako ja nemôžem za to, že mi je prirodzené zahrať nejakú skladbu.
P.S. Zaujímavé je to aj s tým “ovplyvnením k horšiemu”: samozrejme, ako dôsledok vedomého rozhodnutia by som si mohol osekať prsty, a prišiel by som o tú schopnosť (aj keď je to otázne, lebo prehrávanie skladieb viem robiť aj “v hlave”, a tak by som tým asi nič nezískal). Ale zajímavé, že hrať falošne by ma celkom významne namáhalo (aj keď by som to samozrejme dokázal). Toto mi pripadá zaujímavé: hrať harmonicky správne ide samo od seba, ale hrať falošne si vyžaduje námahu. Kde je tu logika? Čakal by som opak…