Lucida Intervalla

Myslím, že pomerne názorným stvárnením toho, čo sa deje počas šamathy-vipašjany je windsurfing: to more, s tým vlnami, je myseľ, tá doska, na ktorej surfuje a ktorá musí vždy “stáť zvisle”, je dýchanie, a ja som ten, kto sa na nej vezie.

More-myseľ neustále generuje väčšie-menšie vlny a ja to buď včas zbadám, a podarí sa mi zostať stáť vo zvislej polohe, alebo to včas nezbadám, prípadne neuhrajem, a potom sa — “vykúpem”, a znova musím nastúpiť na dosku.

Řekněme, že dobře vidící člověk se dívá na nesčetné bubliny, jak jsou unášeny proudem řeky Gangy, pozoruje je a důkladně je zkoumá. Když je důkladně prozkoumá, poznává, že se jeví prázdné, duté a bez obsahu jako pouhá pěna. Právě takovým způsobem si všímá mnich těla, pocitů, vjemů, myšlenek a zážitků, ať už jsou minulé, přítomné nebo budoucí, vlastní či cizí, hrubé či jemné, vznešené či nízké, blízké či vzdálené. Všechno to bděle a nezaujatě pozoruje a když libovolnou z těchto věcí důkladně prozkoumá, zjistí, že je pomíjivá, trvale neuspokojivá a nemající pevného já.

Buddhova slova o třech charakteristikách existence

Keď si tieto slová uvedomím do dôsledkov, tak mi až mráz prechádza po chrbte: totiž, že všetko, včítane mňa samého “se jeví prázdné, duté a bez obsahu “. Dvakrát povznášajúci pocit to teda nie je…

Postupne mi dochádza sila a účinnosť buddhistického prístupu “zavracania mysle” pri šamathe-vipassáne, a pozostávajúceho z dvoch krokov:

Ačkoliv každý musí začínat s prováděním meditace jako s něčím, co je praktikováno v určité době, musí končit tím, že ji učiní základním pozadím pro celý svůj život. Dokonce i pod tlakem nevyhnutelných vnějších zaměstnání by měla stále pokračovat jako filmové plátno, na němž se pracovní činnosti objevují.

Paul Brunton: MEDITACE

Aj keď som od Bruntona toho prečítal veľmi málo (a naviac, neviem isto, nakoľko je ešte aktuálny, napr. pojem “Nadjá”) predsa len má u mňa veľký kredit, lebo sa mi jeho prístup vždy veľmi páčil a nikdy som ho nepovažoval za zaslepeného obdivovateľa orientálnej mystiky. Rozhodne si myslím, že to čo píše, to aj prežil a má to “z prvej ruky”.

Pred časom som uvádzal prirovnanie Ashina Ottamu na prerodzovanie k dominu: “žádná část mysli, žádné “já” nebo duše nepřechází ze starého života do toho následujícího.”
Doporučujem ten citát ešte raz prečítať a potom sa pozrieť na videjko:

K pochopeniu to síce neprispeje, ale k zážitku a náhľadu, “ako to asi je” si myslím, že áno.

„Čarodějnictví a svatost,“ řekl Ambrosius, „to jsou jediné skutečnosti. Každá je extází, něčím, co převyšuje běžný život.“

Ke svatosti se nelze narodit, musí se k ní dojít přes velké obtíže sebepoznávání a lásku k duchovnímu myšlení.

S čarodějnictvím je to jednodušší, neboť jeho nástroje nedlí ve sféře jednoty Boží, jako je tomu u svatosti, nýbrž ve vyžívání se v rozpolcenosti světa po Pádu. Jde přes smysly. „Magie se ospravedlňuje prostřednictvím svých dětí.“ Doufám, že si nikdo z přítomných nemyslí, že cílem magie jest plodit fyzické děti, aby se v nich dočkal ospravedlnění svého bytí a potažmo pak svatosti!

„Myslím, že upadáte do obvyklého omylu omezovat duchovní svět na oblasti nejvyššího dobra. Ale bytosti vrcholně zvrhlé v něm mají nezbytně také svůj podíl. Obyčejný tělesný a smyslný člověk nebude nikdy velkým hříšníkem, stejně ani nebude velkým světcem. Jsme většinou jen stvoření plná protikladů a celkem opomenutelná. … Velcí lidé, velcí v dobru stejně jako ve zlu, jsou ti, kteří opouštějí nedokonalé kopie a míří k dokonalým originálům.“

Nelze tedy míti model – magický, náboženský, politický atd. – a následovat jej v důvěře, že se stanu velikánem. Napodobování jest analogií a pro ty není v království nebeském místečko ani velikosti špičky jehly. Na tomto místě může pomoci kontemplace o lichosti a sudosti. „Nepochybuji o tom, že mnozí z největších světců nikdy nevykonali dobrý skutek v běžném slova smyslu. A na druhé straně byli tací, kteří sestoupili do hlubin propastí zla a kteří za celý život nespáchali nic, čemu se říká špatný skutek.“

Máme tu i odkaz k jiné kapitole, Egregory odvrácené strany: „Ve skutečnosti průměrný vrah naprosto není hříšníkem v pravém slova smyslu. Je to jednoduše nebezpečné zvíře, kterého se musíme zbavit, abychom si zachránili svou kůži. Zařadil bych ho spíše mezi dravé šelmy než mezi hříšníky. … Vrah nezabíjí z důvodů pozitivních, ale negativních. Chybí mu něco, co nevrahové mají. Zlo naopak je naprosto pozitivní, ale pouze je na špatné straně.“

„A co je tedy hřích?“ zeptal se Cotgrave. „Co si myslíte, že byste vážně pocítil, kdyby k vám vaše kočka nebo váš pes začali mluvit lidským hlasem? Byl byste ohromen hrůzou, tím jsem si jist. Kdyby růže ve vaší zahradě začaly zpívat podivné písně, zešílel byste. Nebo dejme tomu, že dlažební kostky by se začaly vrtět a růst před vašima očima, anebo kdyby oblázky, kterých jste si večer všiml, vykvetly do rána kamennými květy? Nuže, tyto příklady vám mohou dát nějakou představu o tom, co je opravdu hřích.“ „Překvapujete mě,“ řekl Cotgrave. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Je-li tomu tak doopravdy, pak musíme všechno obrátit naruby. Potom by podle vás podstatou hříchu bylo…“ „Chtít vzít nebe útokem,“ řekl Ambrosius. „Podle mne je to jednoduše pokus proniknout do jiné vyšší sféry zakázaným způsobem. Pak pochopíte, proč je tak vzácný.

Ve skutečnosti je málo takových, kteří touží proniknout do jiných sfér, ať už vyšších nebo nižších, způsobem dovoleným nebo zakázaným. Lidé jsou v naprosté převaze dostatečně spokojeni s životem, který vedou. Proto je jen málo světců, a hříšníků (v pravém slova smyslu) je ještě méně. A geniální lidé, kteří v sobě leckdy spojují obojí, jsou také vzácní. Vcelku je možné, že je těžší stát se velkým hříšníkem než velkým světcem.“

„Máte na mysli to, že v hříchu je něco naprosto nepřirozeného?“ „Přesně. Svatost vyžaduje stejné nebo téměř stejné úsilí, ale je to úsilí, které probíhá cestami, které byly kdysi přirozené. Jde o to znovu nalézt extázi, kterou člověk poznal před pádem. Ale hřích je úsilím o dosažení znalostí a extáze, jež náleží pouze andělům, a kdo jde touto cestou, stává se démonem. Řekl jsem vám, že prostý vrah není nutně hříšník. To je pravda, ale hříšník je někdy vrah. Například Gilles de Raiz. Takže vidíte, že je-li dobro a zlo stejnou měrou nedosažitelné dnešnímu společenskému a civilizovanému člověku, pak je zlo nedosažitelné ještě v hlubší míře než dobro. Světec usiluje znovu nalézt dar, který ztratil; hříšník usiluje získat něco, co mu nikdy nepatřilo. Shrneme-li to, opakuje pád.“

Prolog Arthura Machena k novele Bílí lidé

Tento citát som po prvý raz čítal v Jitru kouzelníku, a od prvej chvíle ma úplne fascinoval. Akosi ma oslobodzoval od zmätku, ktorý do pojmu hriechu, svätosti a zločinu vniesli náboženstvá; vlastne ani nie tak zmätku — pretože náboženstvá väčšinou veľmi jasne vymedzujú čo považujú za hriech a čo nie — ako skôr toho, že etiku, mravné chovanie robia závislým od vonkajších prikázaní, akéhosi vonkajšieho kódexu, ktorý človek dodržiava viac-menej zo strachu z trestu či zlého vtelenia. Tomuto postoju neušiel dokonca ani buddhizmus, aj keď tu to nie je také prvoplánové ako v monoteistických náboženstvách.

„Euklida na housle nezahrajete“
Arthur Machen.

Tento skvelý postreh treba mať na pamäti pri témach tohto blogu:-)