Lucida Intervalla

V japonském klášteře ve středověku žil roši, který pro své výjimečné charakterové kvality vedl asi pět set mnichů. Blízko kláštera stál dům s krásnými gejšami.

O-san, jedna z gejš, potřebovala sehnat značný obnos peněz na léčení své staré matky. Protože byla hezká a talentovaná, měla mnoho příznivců, žádala je tedy o půjčku, ale u všech byla odmítnuta. Byla velmi zoufalá, když do města přijel bohatý obchodník, o kterém bylo známo, že se také rád napije saké. O-san doufala, že kvalita saké jí pomůže obchodníka naladit pro žádost o půjčku, ale jakmile ho o ni požádala, zůstal chvíli tiše a pak řekl: “Já ti ty peníze nepůjčím, ale dám ti je - ovšem pod jednou podmínkou. Nenávidím toho mnicha vedle v klášteře, o kterém se říká že nepije, nekouří a nic nemá se ženami. Když ho svedeš, dám ti peníze.”

Dívka se zhrozila: “Vždyť ho každý ctí pro jeho morální čistotu a sílu charakteru. Nikdy se mi to nemůže podařit. A i kdyby, já nechci.” “Pak nedostaneš ode mne peníze.”

O-san byla zoufalá. Toto byla její poslední naděje. A tak druhý den šla do kláštera. Bylo velmi chladno a to usnadnilo její plán. Na konci klášterní zahrady našla malou rošiho chatrč. Dlouhou cestou byly její šaty provlhlé a vlasy rozcuchané. Když jí roši otevřel, požádala ho, jestli by se u něj nemohla vykoupat. (V těch dobách pozvání cizince ke koupeli nebylo takovou zvláštností.)

Pojď dál, řekl roši, a ukázal jí koupel. O-san si po koupeli vzala dekoltované krásné kimono a zaměstnala všechny své ženské přednosti, ale marně. Nakonec vypukla v pláč a přiznala se ke všemu a poprosila o odpuštění. Počkej, řekl roši, protože to je jediný způsob, jak získat peníze pro tvou matku, můžeš tu zůstat po celou noc.

Za pár dní se pověst o tom, že O-san strávila noc s rošim, roznesla po celém klášteře, a opat si rošiho pozval a zeptal se, jestli to je pravda.

“Ano, je to pravda,” řekl roši.

“Cože?” křičel opat. “Jak vy můžete dělat tyhle věci? Co-pak si neuvědomujete, jaký to bude mít dopad na ostatní? Vaše užitečnost zde je u konce, musíte odejít.”

“Jestliže myslíte, půjdu,” řekl roši, a odešel.

Když se ostatní mniši dověděli, že roši odešel, šli za opatem a žádali, aby se roši mohl vrátit. Ale proč, ptal se opat. Víte, co udělal? Ano, víme. Nejen, že provedl skandální věc, řekl opat, ale ani neprojevil lítost. Proč bych ho měl zvát zpět? Protože, řekl jeden mnich, nám dal řádnou lekci soucitu. Jestli ho nevezmete zpět, my všichni odejdeme též. A tak opat pozval rošiho zpět.

Toto je jedna z historiek — iná je napr. o šachoch – ktoré ukazujú, že bez dobrého srdca je celé úsilie o bdelosť márne. A naopak, dobré srdce pomáha “zostať nad vecou”, t.j. v tomto prípade dodržať celibát. Svojho času ma hlavne tvrdé srdce, ktoré som pociťoval u scientológov (spolu s enormným kultom zakladateľa) odradilo od hlbšieho záujmu o ich učenie; také učenia pre mňa nemajú cenu.

Mám ešte jeden dlh, ktorý tu chcem vybaviť: spomenúť meno Georgija Gurdieffa (Gurdieva, Gurdžieffa): kedysi dávno som sa s ním stretol v knihe “Jitro kouzelníku” od Louisa Pauwelsa a Jacquesa Bergiera , a odvtedy kedykoľvek som naň narazil, tak mi pripadal veľmi príbuzný so svojimi názormi.

Spomeniem aspoň heslovite niektoré, v ktorých s ním rezounujem:

– v procese sebapoznávania a sebaoslobodzovania počítal s významom utrpenia.

– Utrpení múže být rúzné. Lze je přirovnat k húlce se dvěma konci, z nichž jeden vede k andělúm a druhý k ďáblúm

– Zakúšanie utrpenia, zbavovanie sa závislostí a vášní, pripomínanie si seba samého - to všetko má viesť človeka k tomu, aby našiel svoje skutočné Ja a vymanil sa z mnohorakých vplyvov tohto sveta.

– moderný človek je ničomný, malicherný, márnomyseľný, konajúci automatizovane, mechanicky a vyslobodenie sa z otroctva obmedzenosti si vyžaduje veľké úsilie

– v duši človeka spočiatku neexistuje žiadne trvalé ja, ale toto sa v duši ešte len musí zrodiť. Duch je v človeku prítomný len potenciálne, ako semiačko, zárodok, hrivna, z ktorej musí človek svoje vyššie ja sám sformovať, ukuť.

– každý člověk dělá základní chybu tím, že věří, že je velkým ČLOVĚKEM, že je velké JÁ. Ve skutečnosti jsme stvořeni z nespočetného množství malých JÁ. Některé z nich do sebe zapadají, jiné se spolu nemusí nikdy setkat.

–to, co děláme mechanicky, snadno a bez potíží, to ukolébává naši mysl. K vědomé činnosti nás nutí pouze to, co je neočekávané a nesnadné.

P.S. Zdá sa, že Castaneda so svojím donom Juanom neurobili až tak veľké objavy. Aj predtým som ho bral tak, že známe veci podal novým sposobom, ale teraz to vidím ako na dlani, že pre novorodenca je všetko nové, a pre mňa bol Castaneda do značnej miery objavom hlavne kvoli mojej neznalosti ďalších zdrojov….

Už dávno som chcel napísať krátky článok o homeostate — len vždy som na to zabudol. A pritom to považujem za dôležitý model, ukazujúci, že (aj zložité) systémy vôbec nepotrebujú k tomu, aby sa chovali stabilne, žiadnu centrálnu autoritu, žiadneho Boha, žiadnu “centrálnu vládu”: je to otázka vhodnej konštrukcie: a stabilné chovanie je tu…

O homeostate som sa prvý raz dočítal v Ashbyho Kybernetike, ešte ako študent, a myšlienka ma od počiatku fascinovala. Tu je výstižný popis:

Relativně jednoduchý fyzikální model složitých homeostatických pochodů, které lze pozorovat v tělech živočichů. Homeostáze je činnost živého organismu, která umožňuje zaujímat rovnovážný stav při působení množiny vnějších vlivů. Jako příklady homeostáze lze uvést mechanismy udržující ve stanovených mezích koncentraci glukózy v krvi, vnitřní teplotu teplokrevných živočichů, krevní tlak v aortě apod. W.R. Ashby, anglický neurolog a psychiatr sestavil elektromechanický a později elektronický model těchto homeopatických pochodů. Nejjednodušší A.h. je tvořen čtyřmi elektromagnety, z nichž každý svým posuvným jádrem ovládá tři posuvné rezistory, zapojené v obvodu zbývajících elektromagnetů, a sám je napájen přes tři posuvné rezistory, ovládané polohou jader zbývajících tří elektromagnetů. Každý prvek A.h. má tři vstupy a tři výstupy. Při připojení elektrické energie k systému se jádra elektromagnetů začnou pohybovat, a ovládají tak budící proud dalších elektromagnetů. Systém buď po určité době nalezne jednu z velkého množství rovnovážných poloh nebo se jedno jádro dostane do krajní polohy. V tomto případě se jádra samočinně uspořádají do nové prvotní polohy a A.h. hledá znovu rovnovážný stav. Nakonec systém vždy nalezne dočasný rovnovážný stav.

Prikladám dokonca pekný javascript, ktorý názorne ukazuje chovanie homeostatu. Dokonca som našiel pekný príklad homeostatu priamo v živote na tréningu: po tréningu sa sprchujeme v klasickej sprchárni. A najlepšie je, keď jeden alebo viacerí začnú manipulovať horúcou/studenou vodou. Keď zrejme prítok vody nie je príliš dostatočný, v momente sa rozbehne na všetkých sprchách obdobná manipulácia, a výsledkom je vznik novej rovnováhy… až kým je niekto nenearuší.

Táto historka — našiel som ho mimochodom na islamskom serveri — mi na prvý pohľad pripadala celkom vtipná, a snáď jediná ako-tak rozumná teodicea, s ktorou som sa dosiaľ stretol. Nemení síce môj odmietavý postoj k náboženstvu, ako niečoho čo vedie svojich nasledovníkov k pýche a pocitu výlučnosti — ale vzťah s Bohom (pokiaľ existuje) je niečo viac ako náboženstvo.

Jednoho dne přišel muž k holiči. Chtěl se nechat ostříhat a upravit si vous. Když pak holič započal svou práci, rozpovídali se spolu o všech možných událostech a zajímavých věcech až se dotkli témata Boha.

Holič říká, “Já v Boha nevěřím.”
Zákazník se ptá, “A proč ne?”
Holič sebejistě odpoví, “Kdyby Bůh byl, nedovolil by na světě tolik utrpení a bolesti. Musíš jít ven na ulici a uvědomit si realitu. Proč lidé trpí nemocemi a proč jsou opuštěné děti? Jen těžko si mohu představit milujícího Boha, který toto všechno dovolí.”

Druhý muž se zarazil, zamyslel se, ale neodpověděl, protože nechtěl rozpoutat hádku. Poté když holič dokončil svou práci, zaplatil a odešel. Vykračoval si ulicí, když tu potkal muže s dlouhými špinavými vlasy a s neupraveným špinavým vousem, prostě celkově vypadal nečistě a neupraveně.

Muž se hned vrátil zpět do kadeřnictví a řekl holiči, “A víte co?! Holiči neexistují.”
Holič na to, “Co to říkáte? Já jsem holič, jsem tady, právě jsem na vás pracoval!”
Muž mu odpověděl, “Ne, kdyby byli holiči, nebylo by na ulici takových špinavých, dlouhovlasých lidí s neupravenými vousy.”
Holič vzkřikl, “Holiči jsou! Toto se děje, když ke mne lidé nepřijdou!!”

Muž přikývl a řekl, “Vidíte?! A přesně to je ono! Utrpení a bolest na světě jsou proto, že lidé k Bohu nepřijdou a nehledají u Něj pomoc. Proto je tolik utrpení a bolesti na světě!!”

Po chvíľke rozmýšľania som si však uvedomil achillovu patu tejto analógie: nie je totiž známe, že by človek ktorý trpel (napr. fyzickým znetvorením) by sa od svojho utrpenia oslobodil: náboženstvo v tejto veci ponúka len zmierenie sa so svojím osudom.

Karel Havlíček Borovský: člověk se má starat především o ty, kterým může opravdu pomoci.


Skoro by som povedal, že tento postoj mi pripadá sympatickejší, realistickejší, a koniec koncov lepší, ako skladanie bódhisattvovských sľubov, na ktoré sa kriticky pozerá Robert, ale i ja…

Mistr prohlašoval, že svět, který vetšina lidí vidí, není svět Skutečnosti, ale svět vzniklý v jejich hlavách.
Když se s ním o tom jeden učenec přišel přít, Mistr položil na zem dva klacíky ve tvaru písmene T a zeptal se “Co vidíš?”
“Písmeno T” pravil učenec.
“Přesně , jak jsem si myslel, ” povídá mistr. “nic takového jako písmeno T tu není, to je symbol ve tvé hlavě. TO , co máš před sebou, jsu dvě ulomené větévky v podobě klacíků.”


Pekné, ale keď sa povie “A”, treba povedať i “B”

Jiří Navrátil: Uvedení do ZENU. str. 56 cituje Ernest Wooda:

a/ V Zenu nejde o askezi, nýbrž o sebeovládání, čili správně užité úsilí. Pozornost musí být řízena k správnému cíli, přes určitý odpor starých impulsů, které probouzejí jiná přání než přání velkého dosažení. To neznamená přísnou askezi, ale tolik “askeze” (z hlediska člověka, který dává volný průchod svým žádostem), kolik je třeba k tomu, aby se tělo, cit a mysl ocitly ve stavu míru a zdraví.

b/ Sebeovládání není askeze, nýbrž respektování hlediska přirozenosti a vláda rozumnosti. Neznamená, že nemáme dávat přednost potěšení před bolestí, nýbrž že nemáme jít za potěšením. Znamená, že máme stavět potěšení z tělesného zdraví nad potěšení z telesných požitků a zařídit se podle toho.

Už so písal o tapase, ktorý sa najčastejšie prekladá ako askéza, ale chýbala mi pekná a výstižná definícia; a tu som ju našiel: tolik “askeze”, kolik je třeba k tomu, aby se tělo, citu a mysl ocitly ve stavu míru a zdraví.

Buddhism is a baffling religion to Westerners because it has no doctrinal position. It makes no doctrinal statements about ultimate reality or anything: there’s just suffering and the end of suffering.That is to be realised now` to realise the end of suffering you have to admint and really know what suffering is because the problem isn’t with the suffering but with the delusion and the grasping it. And we really have to understand suffering — according to the sermon of the Four Noble truths, there is suffering and it should be understood.

Ajahn Sumedho, The Way It Is, str.52