Sat 29 Jul 2006
Z rozhovoru s Bolekom Polívkom.
Bojíte se smrti?
… Ale já jsem se na tohle téma bavil v Brně s jedním starým mužem, který byl dlouho v Americe. Říkal mi: „Člověče, ničemu nevěř, nic nevymyslíš. To je zkrátka, jako když vypneš televizi.“
No, to mi pripadá dosť trefné; tá televízia, to je ten neustály prúd hluku, zábavy a propagandy, čo nám produkuje myseľ…:-) Len či to nie je tak, že tá smrť je v skutočnosti “prepnutie na iný kanál”?
Fri 28 Jul 2006
Toto som opísal v jednom (katolíckom) kostole, pochádza to od M. Quista:
Velmi často se člověk v dnešní době ničí proto, že nemá volný čas, nebo si ho už neumí udělat a zastavit se, porozhlédnou se a uvědomit si sebe sama. Spěch mu dává dojem života. Ve slkutečnosti se takto ale pouze ohlušuje, utíká před sebou samým a odsudzuje se k pudovému životu. Ochota zastavit se je ale první krok, který člověku dovolí vrátit se k sobě samému.
…
Neboj se v běhu svých dní chopit všech příležitostí, které ti život nabízí, abys přišel k sobě a setkal se s Bohem:
– když čekáš na autobus
– když čekáš na semaforech
– když čekáš než se uvaří voda na kafe
– když čekáš, než se ochladí láhev s mlékem pro dítě
– když čekáš u telefonu, který je obsazen
– když jsi na dovolené
Odpočinek může být:
– příležitostí k zamyšlení nad sebou
– příležitostí k (pře)hodnocení zaběhaných životních cest
– příležitostí k pohledu na sebe a na život pod jiným zorným úhlem
– příležitostí k načerpání sil pro tělo i ducha
– časem pro lidi blízké, děti, partnery, stárnoucí rodiče, opuštěné přátele
skvělou příležitostí, abychom zjistili, že i bez nás se svět ani nezhroutí ani nezastaví
příležitostí k obdivování Božího díla
obdobím, kdy máme dostatek času pro Boha
Keď vynechám tie zmienky o Bohu tak sa mi zdá, že to hodne rezonuje s tým, že som došiel k tomu, že cez deň treba viackrát prerušiť prácu na pár minút, a na chvíľu zastaviť myšlienkový stroj. Na tento účel veľmi dobre slúžia aj uvedené príležitosti, majú len nevýhodu, že — “v bubnovej paľbe propagandy mysle”– si to nemusíme túto príležitosť na zastavenie vôbec uvedomiť. Jednoducho, byť pár minút so sebou, a prerušiť obvyklú rutinu mysle. Nie je to také ľahké, ako sa to zdá, naopak, žiada si to celkom dosť charakteru, a istú dávku nekompromisnosti a nemilosrdnosti pri jej realizovaní: t.j. ignorovať výhovorky mysle smerujúce k tomu, aby som pokračoval v práci, a prestávku odsunul “napotom”…. žiadne “potom” totiž neexistuje.
Wed 26 Jul 2006
Celkom dobre vystihnuté: jedine tu pomáha pokus a omyl (presnejšie mračná omylov). A tiež to, že s ňou treba vydržať dlho…
„Co mám psát, aby mě lidé četli?“ zeptal se elév žurnalistiky svého otce, uznávaného pojišťovacího makléře.
„Piš pravdu!“ řekl mu suše otec, považující anglo-saské právo za nejdůmyslnější traktát.
„Jak ji poznám?“
„To se ti nikdy nepovede, ale když tisíckrát stoupneš do koňského lejna, budeš od ní už jen asi jak Měsíc od Slunce!“ zasmál se konformní guru rodiny a Willi tenkrát vyčetl z jeho hlasu výsměch všemu, co jen předstíralo nějaký kloudný smysl.
„Místo psaní mám hledat koňské exkrementy?“
„Ne, snažit se jim vyhýbat…“
„Takže pravda je alibismus?“
„Ostražitost! Jediná správná pravda je ta, s níž vydržíš ve spokojenosti a bez následku až do vysokého a klidného stáří!“
„Tedy žádná…?“
„Hledej a aplikuj! Jedině teorie pokusu a chyb vede k cíli. Pravda je jak proti tragické dopravní nehodě dobře pojištěný klient, jenž se bojí vyjít na ulici!“
Mon 24 Jul 2006
„Život je stále se zpřesňující definice toho, čím nikdy nebudete.“
“Já jsem v určitém věku tu otázku, jestli věřím nebo nevěřím v Boha, odložil. Jako že není důležitá. Důležité je, aby člověk žil tak, aby to před Bohem mohl obhájit.” (Tak toto je vynikajúci postoj!)
„Zdá se, že moc má své nezrušitelné zákonitosti vývoje, ať už ji vykonává kdokoli,“ toto je pre zmenu prevzaté odtiaľto, (asi preto Buddha nedoporučoval miešať sa do politiky. A myslím, že v dnešnej dobe to už možno považovať za experimentálne overený fakt.)
P.S: 25.6.2006
No, s tým obhájením to zas nie je tak jednoduché, ako sa mi to zdalo na prvý pohľad; obhájiť možno niečo, čo sa nachádza v súradniciach vopred zadaných pravidiel. Človek (aspoň nie tí, ktorých poznám) nemá priame spojenie na Boha, aby mu zatelefonoval, a prípadné nejasnosti si ujasnil.
Preto má dve možnosti: buď si zvoliť model Boha (židovský, kresťanský, muslimský, baháí či Kršna, to je jedno) a potom má kritériá dostatočne prepracované a je potom možné obhájiť alebo neobhájiť svoje jednanie. A pokiaľ si nezvolil správny model, tak má asi smolu. Alebo druhá možnosť je riskovať a jednať podľa svojho vlastného uváženia; potom to však s obhajovaním správnosti svojho jednania u Boha nemusí byť vôbec jednoduché…:-) Nápadne sa to podobá jazde autom so zaviazanými očami.
Takže si myslím, že zdanlivo elegantné riešenie je v skutočnosti slepá ulička.
Sun 23 Jul 2006
Myslím, že ak náhodou existuje Večnosť, tak tí, čo by v nej “žili” by nemohli mať psychiku ani pamäť v obvyklom slova zmysle a nemohli by sa tam odohrávať udalosti a vôbec nič by tam nemohlo mať “priebeh”. Čas by jednoducho nemohol existovať.
Psychiku (v našom ponímaní) by nemohli mať, lebo by sa “tam” unudili, “psychicky by zostarli” (starý človek ináč prežíva deje ako mladý práve preto, že si už mnoho pamätá), unavili by sa neustálymi zážitkami.
Diať by sa tam nemohlo nič, všetko by muselo “stáť” preto, lebo akonáhle by niečo prebiehalo, vedeli by sme sledovať (dokonca aj merať) čas, a sme pri predošlom bode.
Večnosť je len taká pekná ilúzia: kým si ju človek predstavuje, má svoje kúzlo, ale celkom iné by bolo tú Večnosť “žiť” . Asi ako antická tragédia: pozerať to je zaujímavé, ale prežívať….bŕŕŕ…
Jedinú formu prežívania Večnosti si viem predstaviť je naozaj len formou reinkarnácií, t.j. tak, že pri ďalšom živote človek zabudne všetko, čo mu predchádzalo. Tomuto trochu odporuje to, že je možné sa rozpomenúť na predošlé životy. Ale jednak je to neúplné, a jednak nie na všetky — tuším ani Buddha nedovidel až na začiatok.
Thu 20 Jul 2006
Proč má se trápit moudrý muž, rozumem obdařený,
a hořekovat nad něčím, co nelze podržeti?
Dětem i starcům, mudrcům i lidem pošetilým,
bohatým, chudým — všem těm je souzeno jednou umřít.
Tak jako plodům dozrálým hrozí, že na zem spadnou,
i všem nám, tvorům zrozeným, smrt neustále hrozí.
Někoho večer uvidíš, rána však nedožije,
někoho ráno uvidíš a večer už tu není.
Kdyby tím blázen, který jen naříkáním se trápí,
cokoli získal, jistě by i moudrý muž tak činil.
On však tím nářkem hubne jen, týrá se, barvu ztrácí.
Nepřivede zpět mrtvého. Marné je naříkání.
Tak jako vodou uhasíš oheň, jenž dům tvůj ničí,
tak moudrý člověk, vzdělaný, rozvážný, přemýšlivý,
odhazuje žal do dálky jak vítr chomáč srsti.
Jeden se v domě narodí a druhý zase umře
a všichni živí tvorové jsou jeden s druhým spjati.
A proto moudrý člověk, vidící za břeh smrti,
netrápí žádným žalem své srdce i svou mysl.
Dál musím o své příbuzné starat se neúnavně,
živit je, chránit, pečovat — tak rozumný muž činí.
Celá historka je o Rámovi, a našiel som ju na Spirále.
Wed 19 Jul 2006
Vnější forma všeho, co děláme, je ve skutečnosti výrazem našeho vnitřního stavu
- Clara; z knihy Taishi Abelarové Přechod Čarodějů -
Toto je pekný postreh, trochu mi pripomína iný;od Bergsona: “V oblasti psychologické je vskutku vnější známkou síly vždy přesnost”.
Myslím, že toto môže každý vidieť u seba. Ja keď u niekoho vidím priveľký neporiadok na stole, alebo tam, kde žije, tak mi je úplne jasné, že je to obrazom neporiadku v hlave.Takisto fyzická poloha pri meditácii, či presnosť a elegancia prevedenia aiki techniky (dokonca ani to nemusí byť, stačí vidieť postoj, alebo polohu v seize). A samozrejme, u seba to vidím úplne jasne.
Je to prevzaté odtiaľto.
Tue 18 Jul 2006
Najväčším problémom bdelosti je, že myseľ pracuje tak súvisle, bez najmenšej medzierky, jej produkcia je taká “seamless” tkanina, že vlastne ako je deň dlhý, človek nezostane ani chvíľku bez myšlienky. Vlastne, keby som sa nesnažil prerušiť tento jej beh, tak by dni utekali za dňom, mesiace za mesiacmi a roky za rokmi — ako to aj dlhé roky prebiehalo.
Myslím, že prvý krok (ak odmyslím nultý, keď som raz na ulici začil úplne spontánne plnú a bdelú prítomnosť) som urobil, keď som zrušil svoj dlhoročný zvyk čítať v autobusoch, a namiesto toho sa snažím byť bdelý, t.j. sledovať dych, sledovať všetko čo sa okolo mňa deje, a byť pritom trpezlivý. To samé sa vzťahuje na kráčanie, čo je zatiaľ situácia, keď sa podľa mňa dá toto cvičenie robiť najjednoduchšie, viď. cvičenie bdelej chôdze.
Týmto som síce neriešil kľúčový problém — totiž byť bdelým, tu a teraz, pri bežnej práci — pretože ten sa ukázal aspoň o dva rády ťažší. Ale riešil som to, čo sa mi zdalo dostupné, čo vyzeralo, že to ako-tak zvládam, čo sa javilo ako “manageable”. Práca musela ísť doterajším štýlom, pretože musím produkovať vysledky… samozrejme.
Stále však vidím hlavný zmysel v bdelosti pri práci. Asi pred rokom som mal nápad že by som mal vždy po cca 45 minútach (práce, browsovania alebo podobnej činnosti) prerušiť prácu, a snažiť sa ju robiť bdelo. Nejaký čas som to skúšal, ale nakoniec sa ukázalo, že je to pre mňa ešte stále príliš náročné.
No a teraz, cca pred 2 týždňami (možno aj pod vyplyvom Ayakusalovho postrehu o prerušení činnosti) som skúsil inováciu tejto starej myšlienky: nepokúšať sa tú duševnú prácu robiť bdelo, ale skutočne ju prerušiť, a robiť počas 5 minút fyzickú činnosť, nesúvisiacu s prácou: upratanie stola, šuflíka, uvarenie čaju, kávy, ísť na WC — ale bdelo, “se vším všudy”.
Hneď sa ukázalo že som na dobrej stope. Strašne sa mi nechcelo prerušiť prácu (používam malý programík, ktorý ma upozorní, že čas uplynul), občas som bol celkom dezorientovaný, a raz som nevedel prísť na to, čo by som mal robiť hoci som nemal čaj, ani kávu alebo bol neporiadok na stole, náhle som strašne dôležito musel dokončiť myšlienku, čo dočítať stránku. Proste, myseľ rozohrala všetky hry, aby ma nepustila zo svojich spárov — no, úplne smiešne. Očividne aj tu platí stará chasidská múdrosť, že správny smer je ten, kde sa všetko vo mne bráni tade ísť. No, ale po pár dňoch tieto úvodné krízy pominuli, a teraz si myslím, že zrejme pri tomto vytrvám až dovtedy, kým nevymyslím niečo lepšieho, čo ma v tejto záležitosti posunie ďalej.
Dokonca si myslím, že to malo pozitívny dopad i na produktivitu mojej práce, a celkovú pohodu.
P.S. Bez toho, aby som to osobitne zdôrazňoval, nutný predpoklad horeuvedeného je pravidelná formálna meditácia (najlepšie šamatha/vipassána); čím viac, tým lepšie.
Sun 16 Jul 2006
Keď som uvádzal historku o čínskom cisárovi a vynálezcovi, javila sa vec jednoduchá. Keď o tom však viacej premýšľam, javí sa vec celkom neschodná. Pretože nikdy nevieme VOPRED, ktorá technológia sa dá použiť na zlé účely a ktorá nie. Resp. dajú sa takým spôsobom použiť všetky. Raz keď sa Einsteina spytovali, akými zbraňami sa podľa neho bude bojovať v tretej svetovej vojne, odvetil, že nevie, ale vie, akými sa bude bojovať v štvrtej svetovej vojne: kamennými sekerami.
A presne o to ide. Jednoducho akákoľvek — aj nevinná technológia — sa dá zneužiť. Nacisti údajne používali výsledky štatistických prieskumov ako podlady na vytvorenie zoznamov (ostatne zoznamy sú tiež technológia, a v 20. storočí sa dožili obrovského zneužívania) Židov do transportov.
Inými slovami, nielenže sa to nedá rozlíšiť vopred, ono sa to nedá rozlíšiť ani potom, až do okamihu zneužitia. Šialenec ma môže zabiť vidličkou.
Tu sa dá asi jedine postaviť do pozície, keď človek si uvedomuje, že kedykoľvek, aj za najbanálnejších okolností ho môže postretnúť smrť. Niečo, čo sa v toltéckych učeniach nazýva “smrť ako radkyňa”… T.j. problém sa dá riešiť asi len na individuálnej úrovni.
Vytesnenie smrti z bežného života v našej civilizácii sa mi zdá jasné, a mimo diskusiu. Príznaky popisuje pekne Sanchez v “Učení dona Carlose” str. 121:
“Protože se cítíme nesmrtelní, můžeme si dovolit:
– Odložit na neexistující zítřek rozhodnutí a činy, které můžeme udělat jedině dnes.
– Potlačovat a neprojevovat své city, zapomínajíce, že jediná chvíle k doteku, objetí a setkání je nyní, které tak i tak bude příliš krátké
– Netěšit se z krásy a vše vidět jako ‘ošklivé’. (Představme si, jak krásná je květina pro toho, kdo ji již nikdy nebude moci spatřit.)
– Bránit náš obraz
– Oddávat se pocitům nenávisti, zloby, urážky a nejrůznějšímu skrblictví.
– Dělat si starosti z malichernosti, až si přivodíme depresi a úzkost
– Stěžovat si, být netrpěliví, cítit se poraženecky atd.”
Popisy príznakov sa mi zdajú úplne jasné a výstižné.
A riešenie, ktoré z toho vyplýva mi pripadá mimoriadne pekné:
“Smrtelník, který si je vědom své smrtelnosti, si nemůže dovolit podobné plýtvání svým jedinečným, krátkým a neopakovatelným časem na zemi. Proto se vědoucí smrtelník stane bojovníkem, pro něhož je každý jeho čin soubojem. Soubojem o to žít v každém momentě tak důstojně a bezchybně, jak mu dovoluje jeho síla. Smrtelník užívá a vychutnává každou drahocennou chvíli, protože s naprostou jistotou ví, že smrt na něj číhá a není pochyb, že se spolu jednou setkají. “
To je vlastne bdelosť v každodennom živote. Nič viac ani nemožno chcieť.
Takže, ak sa mám vrátiť k pôvodnej otázke, žiadne “čínske riešenie” neexistuje, už z najzákladnejšej podstaty veci. Jediné riešenie je bdelé žitie s vedomím, že každá minúta môže byť posledná. A samozrejme, s použitím zdravého rozumu a dostupných prostriedkov sa starať o to, aby tá ktorá minúta poslednou nebola. Ale nebezpečnosť je asi inherentnou súčasťou života na tejto Zemi. Možno je to dokonca dobré…
P.S. 17.7.2006 To čo tu popisujem nie je fatalizmus, a odovzdanie sa do Niečej vôle. A nie je to ani špecialitka toltékov. Myslím, že presne rovnako uvažoval i samuraj: bolo mu jasné, že bitku nemusí prežiť, a robil všetko preto, aby ju prežil, ale nedovolil, aby mu strach zo smrti zväzoval ruky.
Tue 11 Jul 2006
Platón vo Faidrovi popisuje zaujímavú historku o vzniku písma: Sokrates hovori:
Slyšel jsem tedy, že v okolí Naukratidy v Egyptě žil kterýsi z tamějších starých bohů, jemuž je také zasvěcen pták, kterému říkají ibis; jméno samého boha prý bylo Theuth. Ten prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a astronomii, dále pak hru s kaménky na desce a v kostky, a zejména také písmo.
Tehdy byl králem celého Egypta Thamus v tom velikém městě horní země, jež nazývají Řekové Thébami Egyptskými, a tomu bohu říkají Ammón. K němu přišel Theuth, ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi ostatní Egypťany. Ten se otázal, jaký každé dává užitek, a při Theuthově výkladu podle toho, jak se mu co zdálo dobré, nebo nedobré, jedno haněl, a jiné chválil. Mnohé prý úsudky vyslovil Thamus Theuthovi o každém umění v tom i v druhém směru a bylo neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost.”
Avšak Thamus řekl:
“Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivésti na svět výtvory umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty, kteří jich budou užívat; tak i nyní ty, jakožto otec písma, jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu.”
Táto historka sa mi páči, najmä v súvislosti s jej extrapoláciou, totiž používaním počítača pre bežné záležitosti. Vidím to i sám na sebe, ale i keď čítalm texty (a je jedno, či literárne, alebo odborné) z predpočítačového obdobia, že sme zároveň akísi “ľahší” ako naši predchodcovia (čo považujem skôr za dobré), ako i zároveň povrchnejší (to samozrejme považujem za zlé). Mám pocit, že dnes sa už nenosí roky formulovať myšlienku v mysli, precizovať ju, a až potom ju dať na papier.
Nie je dnes žiaden problém vyprodukovať hektáre textu (dakedy to problém bol), ale je problém nekĺzať po povrchu. A to ešte stále hovoríme o generovaní textov, a nie o sústredení, sile mysle a jej “koherencii”, ktorá pri písaní akéhokoľvek textu na počítači je omnoho menej potrebná, ako to bolo pri písaní rukou alebo dokonca vtedy, keď sa náuky odovzdávali ústne. Asi nie nadarmo sa aj staré indické texty odovzdávali ústne (dokonca i v čase, keď už existovalo písmo).
Neviem, čo je príčina a následok: či oslabovanie ľudskej mysle si vyžiadalo písmo a počítače, alebo naopak, ich existencia oslabila myseľ tým, že nebola nútená dostatočne sa sústreďovať.
Istý je len výsledok: postupne sa informácie a obsahy sťahujú z ľudských hláv do počítačov. Napríklad podarilo sa prečítať ľudský genóm, ale ten je niekde na diskoch, a tí, čo s nimi pracujú vidia len fragmenty, nie celok. A tých, čo používajú počítač rutinne (povedzme úradníci v štátnej správe), dokonca ani nezaujíma obsah diskov, len si kde-tu vyvolajú niečo, čo potrebujú. Tuším o kráľovi Kýrovi sa traduje, že poznal menovite 6000 svojich vojakov. To myslím dnes nehrozí na žiadnej úrovni (snáď na úrovni čaty..).
Inými slovami chcem povedať to, že dnešná duševná práca si podľa všetkého nevyžaduje silnú, pevnú a vytrvalú myseľ, aká by bola nutná, keby sme tu nemali barličky písma a počítačov. A toto môže byť celkom vážnou prekážkou pri snahách o bdelosť.
Najmä sa mi vidia pozoruhodné nasledovné slová: protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně … a ne zevnitř sami od sebe. Toto už teda ozaj bežne pozorujem (aj u seba): vlastne sme stratili spojenie s najlbším jadrom našej osobnosti, a sme len “na povrchu”.