Lucida Intervalla

Pekný príklad náboženského uvažovania… (z článku JURAJ MRAVEC: Alah asi nechce chudobných, Týždeň)

Sedíme v aute, v ktorom utekal pred vlnou. Čalúnenie toyoty ešte páchne blatom: šesťmetrová vlna ju dohnala a preliala sa cez Paziethov ošúchaný „dízlák“. Pazieth je ortodoxný moslim, no nemá na očiach klapky. Len nedávno ukončil univerzitné štúdium práva a teraz si kladie celkom civilné otázky: „Prečo sa to stalo? Prečo práve nám? Kto to zavinil? Chcel to tak Alah? Možno. My sme chudobní a Alah asi nechce chudobných…“ Myslel to novopečený právnik s tým verdiktom „zhora“ vážne, alebo pozná aj svetskejšie vysvetlenia? Musí predsa vedieť, že medzi šesťsto tisícami Indonézanov, ktorí prišli na západe Sumatry po zemetrasení o strechu nad hlavou, a z ktorých tsunami zabilo dodnes vyše stošesťdesiattisíc, boli aj majitelia veľkých rybárskych lodí, hotelov, reštaurácií, zábavných stredísk… Chytím Pazietha priateľsky okolo pliec a namietnem: „A čo ak je to inak?“. „Ako inak?“„Že tu išlo len o silu prírody… O zrážku litosférických platní na dne oceánu…“ Opatrne, zrejme skôr zo slušnosti, pripustil aj takúto možnosť. Potom si však spomenul na tancujúce domy a obrovskú prívalovú vlnu v spätnom zrkadle svojej toyoty, rozpamätal sa na obraz tisícok mŕtvol, ktoré v Banda Aceh porozhadzovala tsunami, a povedal: „Dobre, ale ak to nebol Alah, koho budeme potom prosiť o odpustenie a o milosť?“

Tá posledná veta hovorí za všetko:-))) Toto teda v buddhizme ozaj chýba… a to je dobre.

Pár myšlienok z duchovného portálu bojového umenia

Pamatujte vždy, že pohyb je jen situace, vytvářející bdělost. Pokud vytváří bdělost, je dobrý. Jestliže přestane vytvářet bdělost, není k ničemu. Přejděte k jinému pohybu, při kterém budete opět bdělí. Nikdy nedovolte žádné činnosti, aby se zautomatizovala.
Meditace v běhání, joggingu či plavání

Jdete-li hlouběji do meditace, mizí čas. Jestli meditace opravdu rozkvetla, není tady žádný čas. Děje se to zároveň, když mizí mysl, mizí čas. Proto po staletí mystici říkávali, že čas a mysl jsou dvě strany jedné mince. Mysl nemůže být bez času a čas nemůže být bez mysli. Čas je způsob existence mysli. Proto také všichni Buddhové říkají: „Žij v přítomnosti.“ Život v přítomnosti je meditace: být prostě tady a teď je meditace. Ti, kteří jsou prostě tady a teď právě v této chvíli se mnou, jsou v meditaci. To je meditace – kukající kukačka, letící letadlo, vrány a ptáci, a všechno je tiché a mysl nehybná. Nemyslíte na minulost a nemyslíte na budoucnost. Čas se zastavil. Svět se zastavil. Zastavit svět je celé umění meditace.
Žij v přítomnosti

Pojmy všímavost (sati), bdělost (džágarija) a pozornost (manasikára) jsou součástí přesně systematicky definované terminologie. Každý z těchto tří klíčových pojmů je podkladem jiného postupu meditace. Skutečně existující jevy, jakož i vztahy mezi nimi, lze pozorovat a pomocí pojmů tak označovat, aby vztahy mezi pojmy též odpovídaly skutečným vztahům mezi označenými jevy. Na těchto principech funguje páli jazyk kanonických textů, v nichž jsou pojmy často definovány operacionálně, to znamená popisem operací nutných pro vznik a pěstování označených jevů, jakož i pro spojení mezi nimi

V angličtině používá Nyánaponika jednotně jako překlad pro

bdělost (džágarija) pojem wakefulness a v němčině Wachsamkeit, přičemž tento pojem jasně odlišuje od

všímavosti (mindfulness, Achtsamkeit) a
pozornosti (attention, Aufmerksamkeit).

Jevy označované těmito třemi pojmy mají přesně definované vztahy a podmiňují se vzájemně způsoby, které je nutno znát pro účely jejich metodické kultivace.

Prebraté z článku o Satiterapii

Ešte niečo zaujímavé od Thanissaro Bhikkhu-a:

Jednou z prvních překážek, na kterou narazí západní zájemci o buddhismus, je učení o anattá (sanskrt: anátman), často překládané jako „žádné Já“. Toto učení bývá překážkou hlavně ze dvou důvodů. Za prvé, myšlenka o neexistenci Já nezapadá do kontextu jiných buddhistických nauk, jako je nauka o karmě a znovuzrození: Není-li tu žádné Já, co potom zakouší následky karmy a je znovuzrozováno? Za druhé, nezapadá do našeho vlastního židovsko-křesťanského kontextu, jehož základním předpokladem je existence věčné duše či Já: Není-li tu žádné Já, co je potom smyslem duchovního života? Mnoho knih se snaží na tyto otázky odpovědět, ale podíváte-li se na pálijský kánon – nejstarší dochovaný záznam Buddhova učení –, zjistíte, že se jimi vůbec nezabývá. Na jediném místě, kde je Buddha přímo dotazován na existenci či neexistenci Já, odmítá na tuto otázku odpovědět. Když ho později žádají o vysvětlení, tak říká, že být přesvědčen o existenci či neexistenci Já znamená upadat do extrémních forem nesprávného názoru, jež znemožňují praxi na buddhistické stezce. Otázka by proto měla být ponechána stranou.
Abychom pochopili, co jeho mlčení k této otázce říká o významu anattá, musíme se nejprve podívat na jeho učení o tom, jak by měly být kladeny a zodpovídány otázky, a jak by měly být intepretovány jeho odpovědi.
…
Abychom se vyhnuli utrpení plynoucímu z otázek „Já“ a „cizí“, Buddha navrhuje lepší způsob rozčlenění naší zkušenosti: čtyři ušlechtilé pravdy týkající se strasti, její příčiny, jejího ustání a cesty vedoucí k jejímu ustání. Než abychom tyto pravdy nahlíželi jako vztahující se k sobě či jiným, měli bychom je podle Buddhy prostě uvidět tak, jak jsou samy o sobě, jak jsou přímo zakoušeny, a pak vykonat úkol u každé z nich. Strast by měla být plně pochopena, její příčina opuštěna, její ustání uskutečněno a cesta vedoucí k jejímu ustání rozvinuta. Tyto úkoly tvoří kontext, v němž lze nejlépe pochopit učení o anattá.
…
V tomto smyslu učení o anattá není žádnou naukou o neexistenci Já, nýbrž strategií ne-Já pro zbavení se utrpení díky opuštění jeho příčiny, vedoucí k nejvyšší, bezsmrtné blaženosti. Tam ustávají všechny otázky Já, absence Já i ne-Já. Když je tu takováto dokonalá svoboda, kdo by se staral o subjekt této zkušenosti, či zda to je nebo není Já?

Inými slovami, nejde o to, že by Buddha tvrdil že existuje či neexistuje Ja, ale na tú istú realitu zaviedol “iný systém”. Je to asi podobné, ako keď sa na človeka podíva mechanik, tak uvidí sústavu pák, keď biológ, tak sústavu buniek, ak fyzik, tak množstvo jednoduchších i zložitejších častíc i polí, navzájom interagujúcich, a keď chemik, tak uvídí zložitú sústavu biochemických reakcií. A pritom je to stále ten istý človek… Jednoducho, treba rozlišovať realitu a naše abstrakcie, pomocou ktorých sa ju snažíme pochopiť. A Buddha teda navrhol inú abstrakciu: nie tú otrepanú, to delenie na Ja a ne-Ja, ktoré síce filozoficky je asi veľmi vďačné, ale pre praktický život — a s ním spojené utrpenie — nie dostatočne výstižné, ale učenie o Štyroch Vznešených Pravdách.

Zaujímavý pohľad na meditáciu od Thanissaro Bhikkhu-a:

Pálijský výraz pro meditaci je bhávaná – kultivace či rozvíjení. Toto slovo popisuje rozvíjení prospěšných kvalit v mysli. Bhávaná je druhem kammy – záměrná aktivita vedoucí ve svém důsledku k ukončení veškeré kammy. To je vidět i na jiném pálijském výrazu pro meditaci, jímž je kammatthána, dosl. „zaměstnání“. V thajštině často používají idiomu „vynakládat úsilí“. Je dobré mít tato slova na paměti jakožto protiváhu časté domněnce, že meditace je absencí aktivity či pasivním otevřením se všemu. Meditace je ve skutečnosti, podle pálijských textů, velmi aktivním procesem. Má určitý cíl a aktivně usiluje o jeho dosažení. To lze vidět na popisu toho, jak je správná bdělost rozvíjena pomocí satipatthány.

Z Trungpovej knihy “Cesta je cíl“, str. 66:

Buddhistické texty mluví o spočinutí nebo setrvání v připomínání. Nejlepší ekvivalent je bdělá pozornost. “Připomínání” v tomto případě neznamená sertrvání v minulosti, ale bytí v přítomnosti.
…
Náš přítomný stav mysli je založen na vztažném bodě. Bez vztažného bodu nemůžeme myslet, nemůžeme jíst, nemůžeme se vhodně chovat. Musíme mít nějaký vztažný bod, který nám říká, jak máme jíst, kdy máme přestat jíst, jak máme chodit, kdy máme přestat chodit, jak máme vést svůj život –jakým způsobem?
…
Naše mysl obvykle funguje tímto způsobem — podle vztažných bodů, což je paměť. Aby naše tělo mohlo fungovat, jsou zde neustále vztažné body: natažení ruky, pozvednutí šálku a jeho přiblížení k ústům, mírné naklonění šálku a jeho přiblížení k ústům, mírné naklonění šálku, pití, ochutnávání, a polknutí. Když zvedneme a natáhneme ruku, nezapomínáme držet šálek. Probíhá zde koordinace, která je zcela založena na paměti. Bez ní fungovat nemůžeme. Na tomto základu si vytvoříme určité vzorce chování, které nám umožňují zvládat svůj život. Tato koordinace umožňuje synchronizaci mysli a těla. A synchronizovanost je založena na připomínání přítomnosti. Připomínání přítomnosti tímto způsobem, znamená být bděle pozorný.
…
Jestli máme plně bdělou mysl, máme plně přítomné vztažné body. Proto jsme tady.
…
Během praxe Šamatha je vztažným prvkem dech.

Tento postreh o vzťažných bodoch sa mi vidí veľmi dôležitým z praktického hľadiska; človek má tendenciu sa strmhlav vrhnúť do nejakého cvičenia bdelosti alebo meditácie — a samozrejme to nemá dlhé trvanie (ono to nemá príliš dlhé trvanie ani tak, ale keď sa sledujú vzťažné body, tak je to predsa len lepšie). Myseľ z nejakého dôvodu, na jednej strane keď nemá vzťažný bod, tak okamžite kolabuje do chaosu, a na druhej strane, keď sa príliš rigídne držíme jedného vzťažného bodu, tak sa začne nudiť, a výsledok je v podstate rovnaký.

“Vše, co vidíš, je vyzařování tvé mysli!”

Tibetská kniha mrtvých

Na udržiavenie bdelosti je potrebné dosť veľa energie, nedá sa to robiť tak, že človek je vyčerpaný alebo nevyspatý.

Na druhej strane je otázka, že ako toto cvičenie bdelosti pomôže pri umieraní, keď človek apriori je zoslabnutý, bez síl a bez energie, že občas ani nevie otvoriť oči, ani hovoriť.

Istý rozpor vidím v tom, že význam bdelosti a sústredenia pri umieraní zdôrazňujú jógové a aj (minimálne niektoré, napr. tibetské) buddhistické školy, ale nie je mi jasné, ako sa to dá realizovať, keď je človek na konci s fyzikými silami.

Naviac, bdelosť, o ktorej tu hovoríme mi pripadá ako veľmi jemná vec, nie nepodobná plameňu sviečky; každý aj najmenší závan ju rozkolíše. Otázkou teraz je, že nakoľko je to preto, že ju mám ešte nezvládnutú (a z vlastnej skúsenosti inú nepoznám) a nakoľko je to jej podstatou. Na druhej strane, tak zlé to predsa len nemôže bzť, ináč by nemala takú širokú aplikáciu v bojových umeniach.

Soši se procházel jednou na břehu řeky s přítelem.

“Ty nejsi já.” odvětil Soši. “Jak můžeš tedy vědět, že nevím, radují-li se ryby?”

Prevzaté odtiaľto

Je to fascinujúce, ako zen vie jednoducho a priehľadne podať aj zložité otázky teórie poznania:-)

Džošu se jednou zeptal nového mnicha: “Byls tu už někdy předtím?” Mnich odpověděl: “Ano pane, by jsem tu už.” A mistr na to: “Vezmi si šálek čaje.”

Mnich Indžu se na to zeptal mistra: “Jak to, žes nabídl oběma stejně šálek čaje bez ohledu na ôo, co ti odpověděli?” Starý mistr zvolal: “Ó Indžu!” A Indžu na to: “Ano, mistře.” “Vezmi si šálek čaje”…

Prevzaté odtiaľto

Táto historka mi pripomína jeden pekný židovský vtip — niekedy je ozaj prekvapujúce aké vzdialené tradície majú rovnaký náhľad na veci…

Podstatou oboch historiek je podľa mňa to, že človek, čo prekročí určitú hranicu, prestane rozlišovať. Vlastne, ak si spomínam, rovnakého rodu je aj táto historka.