Lucida Intervalla

Jacques Riviere:
Člověku se stane nikoli to, co si zaslouží, ale to, co se mu podobá.

Spánek i smrt jsou životodárné, bdění a život smrtonosné. Zjevné tančí s nezjevným, kontinuita s diskontinuitou, život se smrtí. Nesvítíme stále, blikáme. Blikání.

Je to odtiaľto.

A. Schopenhauer citovaný v tomto článku:

“Život i sny jsou listy téže knihy. A souvislé čtení nazýváme životem. Tehdy však, když se končí pravidelná doba čtení (den) a když nastává doba odpočinku, listujeme často ještě maně a otevřeme bez pořádku tu nebo onde ještě list, často již list přečtený, často ještě neznámý, avšak vždy v téže knize. Takto jednotlivě přečtená stránka je ovšem bez souvislosti s pravidelnou četbou: avšak proto ještě si s ní v ničem nezadá, pomyslíme-li, že i celá pravidelná četba začíná a končí rovněž z čista jasna, a musíme ji proto pokládat za větší jednotlivý list” (Svět jako vůle a představa § 5, přel. J. Dvořák).

Aj keď to znie ako modlitba, je to pekné….

Ačkoliv je moje mysl buddha, neuvědomuji si to.
Ačkoliv je mé myšlení dharmakája, neuvědomuji si to.
Ačkoliv je to vrozené a nevytvořené, neuvědomuji si to.
Ačkoliv je přirozenost mým základním stavem, nejsem o tom přesvědčen.
Guru, mysli na mě. Pohlédni na mě se soucitem!
Požehnej mi, ať se moje přirozená pozornost sama osvobodí.

Přijde chlapík do sauny a vidí, že se tam rozvalují nahatí chlápci, prohlížejí si pornočasopisy a kouří marihuanu. Je z toho znechucený, sedne si do rohu a zamračeně na ostatní kouká.
Po chvíli za ním přijde jeden čtenář a říká:
“Šéfe, dejte si s náma jointa, přijdete na jiný myšlenky! Nebudeme přece na sebe koukat tak nevraživě.”
“Ne, já si nedám, z toho už jsem vyrostl, se mnou to stejně nic nedělá.”
Čtenář tedy odejde, ale za deset minut je tu jiný, opět s jointem a nabízí:
“Tak to aspoň jednou zkuste, uvidíte, svět bude barevnější, budete v POHODĚ!”
“Ne, to už je za mnou, se mnou to skutečně nic nedělá, zbytečně bych vám to oslintal, vážně, nemá to cenu…”
Chlapík odejde, ale za chvíli už je tu jiný, s dalším jointem a přemlouvá ho…
Nováček nakonec rezignuje:
“Tak mi tedy dejte potáhnout.”
Natáhne kouř z cigarety, rychle jej vyfoukne a vrátí ji:
“Tak vidíte, nic to se mnou nedělá, já to říkal hned.”
Pak koluje další ubalený joint a po chvilce přemlouvání chlapík opět souhlasí, rychle potáhne, stejně tak rychle vyfoukne a říká:
“No vidíte, zase nic, je to škoda té vaší trávy, se mnou to opravdu nic nedělá.”
Jak tak podává smotek dál, všimne si, že jeden z ostatních kuřáků mu vzal šaty a utíká s nimi ven ze sauny.
Chlapík nelení, vyběhne nahý až na ulici a honí zloděje. Ten ale naskočí do taxíku a ujíždí pryč. Nahý chlap stojí na chodníku, rozmýšlí, co má dělat, ale pak zastaví taxík a říká řidiči:
“Prosím vás, hodně rychle, potřebuji chytit támhleten taxík. V něm sedí člověk, který má moje oblečení, v něm mám peněženku, až ho chytneme, tak vám samozřejmě zaplatím.”
Taxikář mu uvěří a jedou honit zloděje. Už jej skoro mají, když vtom uvíznou v zácpě. Okradený naháč říká zklamaně taxikáři:
“Hmm, to už ho asi nedohoníme, že?”
“No, to teda ne, ale to je mi celkem jedno, mně spíš vadí, že mi nezaplatíte. Jak si to vlastně představujete, jezdit taxíkem bez peněz? Ale víte co, i když nemáte peníze, vlastně máte štěstí. Já jsem totiž homosexuál a koukám, vy jste docela pěknej chlap, takže bychom si oba mohli vyjít tak nějak vstříc, ne?
Chlapíkovi nakonec nezbývá než souhlasit. Vjedou do lesa, taxikář jej beze spěchu znásilní, pak ho pro jistotu praští do hlavy, nasedne do auta a ujede pryč.
Chlap se po chvíli probere a naříká:
“To je hrozný, celej život jsem žil jako slušnej človek, nekouřil jsem, nepil, sportoval, nekupoval jsem si sprostý časopisy, cvakal jsem si lístky na tramvaj, svý žene jsem nezahnul a pak si dám v sauně dva prásky a takovej malér! Ukradnou mi peníze, šaty, nějakej debilní taxikář mě znásilní a nakonec zůstanu s boulí na hlavě sám nahej v lese. To se na to teda vyseru!”
Sedne si na bobek a začne dělat velkou potřebu, když v tom mu někdo položí ruku na rameno a říká:
“Pane! Jak si to představujete, srát nám tady v sauně?”

Tento vtip mi pripadá moderne, teda vulgárne prerozprávaná historka o mayi. (Len tak mimochodom, pripadá mi úžasný ten úpadok: to, čo starí Indovia vedeli podať s eleganciou a ako poučné, vieme dnes podať len ako pomerne vulgárny text a hlavne len ako — nie práve najlepší — vtip, ktorý ukazuje len vonkajškový aspekt veci.)

Je to síce vtip, ale prízračne sa podobá reálnemu životu: niekedy mi to tiež pripadá, že vlastne život, to sú historky, ktoré myseľ generuje, fabuluje svojmu človeku. A nakoniec to tiež vždy končí zobudením. Tieto fabulačné schopnosti mysle sú úžasné — občas zostávam v nemom úžase, keď tak nad ránom (zvyknem po zobudení sa niekoľkokrát vrátiť do spánku, aby som si vyskúšal čo to je vlastne snenie, a pri veľkom šťastí prípadne zostal lucidný, len sa mi to ešte nikdy nepodarilo) si spomeniem na sny, tak že ako som vôbec v tom sne nezapochyboval, že to všetko je “naozaj”. Ako ma to vtiahlo do deja.

K čemu myslíš, že slouží zrcadlo? - ptá se Buddha Ráhuly.

- Abych se v něm mohl pozorovat!
- A právě tak – dodává Buddha – se má každý znovu a znovu pozorovat, dříve než něco učiní, znovu a znovu pozorovat, než něco vysloví a znovu a znovu pozorovat, než pojme nějakou myšlenku!…

(Prevzaté odtiaľto)

Zlaté slová; je to vlastne o satipattháne. Ale postupne si uvedomujem že satipatthána je už pomerne náročná technika, a pre normálne fungovanie v bežnom živote je potrebné vykonávať i menej náročné formy bdelosti — alebo aby som bol úplne presný, eliminovať alebo aspoň minimalizovať automatizmy, nevodomé či mimovoľné konanie. U mňa sa to prejavuje napr. pri jedení (potrebujem zhodiť cca 4 kg) a časovom managemente (minimalizácia stratových časov). U oboch používam (vďaka MDAčku) sledovanie kalorickej náročnosti jedál a sledovanie času, venovaného rôznym aktivitám. Pôvodne som si myslel –a keď som s tým začal, tak to aj tak v skutočnosti bolo — že je to dosť zaťažujúce a namáhavé. Tak som tú evidenciu trochu zjednodušil, aby lepšie plnila svoj účel (t.j. aby bol priebežne známy počet prijatých kalórií a pomer produktívneho vs. neproduktívneho času) — a ono sa to ukázalo, že to nie je až tak veľmi náročné. Čo sa však ukázalo ako dosť náročné je prekonať zvyk robiť nevedomky, mimovoľne a automaticky to, čo teraz sledujem — človek zjedol niečo skôr, ako si uvedomil dosah toho (prekročenie kalórií) alebo bol lenivý zaevidovať činnosti.Takto vlastne tá evidencia slúži presne ako to zrkadlo, a aspoň dva druhy aktivít mám (síce pod veĺmi voľnou ale predsa len) kontrolou.

Ako hovorím: toto nie je priamo bdelosť, skôr eliminácia nebdelosti, automatizmov. Nakoniec sa to ukázalo ako celkom príjemný pocit. A hlavne, začínam si uvedomovať občas tie pohnútky (ktorých boj obvykle prebieha mimo vedomia), ktoré vedú k tomu či onomu konaniu.

Myslím, že som si uvedomil ďalšiu dôležitú vec ohľadne cvičenia v bežnom živote.

Je celkom dôležité mať jasnú a konzistentnú predstavu o tom, čo práve chcem cvičiť. Teda napr. chôdzu pozornosti; t.j. nevrhať sa do cvičenia len tak strmhlav, „v mrákotách“ či „rozostrené“, ale musím si jasne uvedomiť ktorú techniku chcem cvičiť – keď treba tak si znova a znova prečítať jej technický popis, lebo človek strašne mnoho detailov jednoducho zabudne. Stručne povedané, rozháranú mzseľ treba nejak pred cvičením spoň trochu sústrediť.

Najväčší problém cvičenia bdelosti v bežnom živote vidím v erózii jasnej a ostrej bdelosti a jej postupné skĺzavanie do „mrákot“ alebo v jej „rozsápaní, roztrhaní“ neustále útočiacimi podnetmi, požiadavkami a emóciami do viacerých kúskov, ktoré už netvoria jednotné telo, ale len nespolupracujúce kusy.

Dve pekné historky odtiaľto:

Dva irští kopáči pracují přímo naproti nevěstinci.

Najednou se objeví protestantský pastor, posune si klobouk hlouběji do čela a vejde dovnitř. Pat šťouchne do Mikea: “Viděls to?! No jo, co bys od něj čekal, vždyť je to protestant.”

Nakonec jde kolem - kdo jiný, než katolický kněz. Schová si na chvíli hlavu do pláště a už je uvnitř. Pat dojatě pronese: “To je ale smutné, Mikeu! Jedna z těch dívek asi vážně onemocněla.”

*****

Věřící znepokojovalo, že každý týden v předvečer sabatu jejich rabbi zmizel. Měli ho v podezření, že se tajně setkává se Všemohoucím, a tak vybrali zástupce, aby rabína sledoval.

“Ne,” odvětil zvěd, “dostal se ještě výš.”

*****

Jednou se jistému muži stalo, že zabloudil v poušti. Když pak svým přátelům ten hrůzný zážitek vyprávěl, popisoval, jak nakonec z čirého zoufalství poklekl, a prosil Boha o pomoc.

“Nevyslyšel. Předběhl ho cestovatel, který se zničehonic objevil a ukázal mi cestu.”

*****

Zrovna hustě pršelo, když mistr Jošida vyprávěl žákům tento příběh: Mistr meče a zenový mnich se v chýši ukryli před bouří. Rozhodli se, že zkusí odseknout déšť pomocí své dovednosti. Když si dali tento úkol, šermíř řekl: “Vytáhnu svůj meč, vyjdu, odseknu déšť, obejdu kolem, kde jsem seknul a nebudu mokrý.” Šel ven, běžel v kruhu, učinil svůj slavný sek a vrátil se. Mnich ho prozkoumal a řekl: “Zde je jedna kapka deště na tvém rukávu. Tvá magie nestačila.”
Pak šel ven mnich, usadil se do zazenu a vrátil se po chvíli zpět. “Jsi zcela promočený!” vykřikl šermíř. “Nejsem však promočený v mé mysli,” byla mnichova odpověď.
V tomto bodě Jošida vysvětlil, že oba muži byli posedlí připoutaností. Šermíř chtěl být nejlepší ze všech šermířů, kteří kdy žili, a mnich chtěl dosáhnout osvícení (satori). Oba byli připoutáni ke svým ambicím.
Tehdy se mistra Jošidy otázal jeden žák.: “Co byste udělal vy, mistře?”
Jošida beze slova vstal, otevřel svůj deštník a vyšel ven do deště.

Co mohu udělat proto, abych byl osvícen?“
„Tak málo, jako můžeš udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce.“
„K čemu jsou tedy duchovní cvičení, která mi předepisuješ?“
„Abys určitě nezaspal, až bude slunce vycházet.“

Zenový mistr svému učedníkovi