Lucida Intervalla

Na otázku, na čo je dobrá bdelosť mysle a načo je dobré cvičiť meditáciu, je asi rovnaká odpoveď (pravda, keď odhliadneme od metafyzických predpokladov, spojených s buddhizmom či šamanizmom) ako na otázku prečo je dobré byť zdravý, prečo je dobré si umývať zuby a vôbec napr. sa denne sprchovať, prečo je dobré vedieť čítať, písať a počítať, prečo je lepšie byť vzdelaným ako nevzdelaným, na čo je dobré robiť činnosti ktoré v nás upevňujú našu ľudskú podstatu, ľudskú špecifickosť…

Nikde nie je napísané, že si treba umývať zuby; dá sa celkom obstojne žiť i bez toho… Nikde nie je napísané, že sa treba umývať či sprchovať, dá sa žiť i bez toho…
Nikde nie je povedané, že musím byť gramotný…

Avšak taký život je trochu iný život, ako náš: možno by som dokonca povedal, že menej ľudský… a preto v podstate bez reptania dodržiavame civilizačné návyky… a chodíme do školy…

A lucidita mysle, meditovanie — to je len ďalší stupeň civilizačných požiadaviek, ktoré síce rovnako nie je nevyhnutné dodržiavať ako tie ostatné, ale dodržiavať ich či vykonávať ich — je v záujme každého človeka.

Prinajmenšom pokiaľ je toho schopný…

Niekedy človek nájde užitočné “grify” i tam, kde by to nečakal.

V súvislosti s lucidným snívaním som minule dospel k názoru, že pre mňa najschodnejšia cesta je asi tá, že skúsim čo najviac zostabilizovať stav na pomedzí medzi spánkom a bdením. A buď takto bdelo aj usnúť, alebo skúšať “Dream reentering“.

Ľahšie sa to povie, ako uskutoční: buď pri tom okamžite zaspím (zaspávam veľmi ľahko, bez problémov) alebo nezaspím, lebo sa príliš snaží byť bdelým.

Náhodou sa mi však dostala do rúk Monroeova technika pre astrálnu projekciu, a tam som sa dočítal o jednoduchom triku, ako tento stav udržiavať:

“Prohlubte stav meditace až na hranici spánku. Tento stav se nazývá hypnotickým. Zde opět Monroe nedává přednost žádné z technik. Jeden ze způsobů je držet předloktí nahoře, zatímco zbytek ruky po rameno leží volně na posteli nebo na zemi. Jakmile začnete usínat, ruka začne klesat a vy se znovu proberete. Během praxe se naučíte ovládat hypnotický stav bez pomoci zdviženého předloktí”

Funguje to, stačí len vytrvať a nechcieť to dosiahnuť ihneď.
Je tam ešte popisovaná druhá metóda na dosiahnutie hypnagogického stavu, ale tú som neskúšal.

Jak prosté, Watsone…

“Problémy jsou diamanty” říkají Japonci

Pomaly sa prepracúvam k pochopeniu návodov a postupov, o ktorých som si povodne myslel že sú jasné a zrejmé.

Tak napríklad Castaneda v jednej svojej knihe doporučuje využívať periférne videnie; myslel som si, že je to jasné, aj som to skúšal, fyzicky to aj dokážem, ale to nebolo k ničomu, lebo skôr či neskôr ma to unavovalo alebo sa mi rozbehli myšlienky.

Teraz som však zistil,že takéto periférne, alebo skôr panoramatické videnie skutočne pomáha v tom, že predstavuje akúsi oporu či už pri chôdzi pozornosti alebo satipattháne.

Vtip teda nie je v tom, že najprv sa pokúšam periférne, “šilhavo” vidieť a následne to videnie udržiavať a cvičiť cvičenie, ale neopak, postupne pri cvičení sa samovoľne dostávam do toho stavu, že sa akoby “opriem” o periférne videnie, ktoré mi tak dáva akýsi rámec, “frame”, v ktorom prebieha sledovanie činnosti zmyslov a mysle.

Iným takým pochopením je, že ako “vyzrát” na myšlienky. Problém s nimi je v tom, že je nesmierne ťažké zachytiť začiatok rozbehnutia mysle. Čo sa však dá celkom dobre, je zbadať, keď už sú myšlienky rozbehnuté.

Žiaľ, väčšinou toto zbadanie je spojené so “zarazením” myslenia, myšlienok, pretože človek vlastne nechcel byť uchvátený myšlienkami, a prirodzená reakcia je to zatrhnúť. Lenže, si myslím, že nejde o to zaraziť myšlienky, ale pomaly opatrne (aby sa ani nerozptýlili, ani nezarazili( si uvedomiť že sa myseľ túla a pomaly opatrne ju vrátiť späť..

Dá sa to… len človek musí byť pri tom jemný…

Krátky článok o Tarskom (a chtiac nechtiac o Godelovi) mi zase pripomenul zvláštnu situáciu človeka, ktorú vidím na každom kroku: sme odsúdení žiť v hodne úzkych hraniciach či už fyzikálnych (teplota, tlak, vlhkosř atď) ale aj — čo sa mi javí omnoho důležitejšie — logických. Totiž, každý pojem, ktorý používame, každá teória o ktorú sa opierame, dokonca každý experimentálny výsledok, ktorý zistíme, platí len v určitých, pomerne úzkych hraniciach, a čím viac sa blížime k týmto hraniciam tým viac paradoxov sa objavuje pri ich používaní. Zatiaľ sa — zdá sa — pomerne šřastlivo podarilo riešiť tento problém zobeznením, napr. prechod od klasickej fyziky ku relativistickej alebo kvantovej, t.j. starý systém sa podarilo previesř ako limitný prípad nového.

Len neviem, že dokedy sa toto dá robiť. Jednak na napr. na politických systémoch sa dá vidieť že postupné nabaľovanie a rozširovanie vedie k veľmi ťažkopádnym riešeniam, jednak, to vyzerá na nekonečnú cestu: niečo ako keby som bol dvojrozmerná bytosť a pokúšal sa hľadať tretí rozmer “experimentálne”. t.j. že by som postupne skúšal všetky možné smery v nádeji, že raz naň natrafím.

Ale nenatrafím. Možno zen má ozaj pravdu v tom, že treba s týmito snahami “seknúť” a logiku používať nanajvýš na riešenie kóanov.

Možno že celý náš vedecký rozvoj je také riešenie obrieho kóanu pre celé ľudstvo, na ktorého konci (pokiaľ nenastane ešte predtým katastrofa) bude nahliadnutie márnosti tohto počínania.

Ale čo bude potom?

Zaujímavo sa dá „demonštrovať“ – pravdaže len sám pre seba – obmedzenosť nebdelej mysle, keď človek niečo hľadá a pritom to má stále pred očami, len to nevidí.

Teraz som hľadal na stole čajovú šáločku (hodne malú, asi ako mocca šálka) pritom som videl všetko na stole, ale šálku nie.

Potom som na chvíľku musel odísť, a keď som sa vrátil, tak som tú šálku uvidel hneď a zároveň, ako by sa mi bola z mysle sňala nejaká kliatba, ktorá ju obmedzovala, alebo nejaký závoj. Zaujímavý pocit.

Ve věku 106 let zemřela v New Yorku vdova po čínském nacionalistickém vůdci Čankajškovi

Krásne na tom je, že “…Paní Sung žila v New Yorku od roku 1975, kdy její manžel zemřel na Tchaj-wanu. I při vysokém věku zůstala velmi aktivní - v roce 2000 uspořádala v New Yorku výstavu kreseb čínských umělců z druhé poloviny 20. století. “

Fakt sa mi páči, že dokázala byť aktívna do vysokého veku… a vzniká pre mňa i otázka, či sa správne dívam na starobu ako na “prípravu na smrť”, t.j. že to príroda vymyslela tak, že aby nam nebolo ľúto (a ťažko) umierať v rozkvete mladosti, tak nám poskytla prípravnú, prechodné obdobie medzi životom a smrťou.

Ale takéto príklady mi naznačujú, že staroba môže byť užitočná aj na niečo iného…

Historka o daimjóovi a mníchovi ukazuje ešte jednu vec: akonáhle má človek akékoľvek zájmy (napr. v daimjóovom prípade to bol záujem prežiť) tak sa nutne skresľuve vnímanie skutočnosti a naopak, čím menej záujmov, tým lepšie sa podobá myseľ zrkadlu. Pravdepodobne preto, lebo v daimjóovom prípade vstupuje do hry i myseľ, ktorá musí rýchlo zvážiť ako bude reagovať na podnet.

Ešte jedna pekná historka z toho istého zdroja:

…. příběh knížete, který v době bojů a velikého napětí na svém území navštívil slavného zenového mnicha.Uchyloval se k němu vždy, když potřeboval načerpat nové síly a poradit. Mnich, kdysi rovněž vynikající mistr meče, vyzval knížete, aby šli na procházku do háje borovic v blízkosti kláštera. Kníže i mnich kráčeli po měkké půdě, mlčeli a prožívali klid místa, rušený pouze větříkem, který se tu a tam ozval ve větvích nádherných stromů. V jednu chvíli se za nimi, na místě, kterým před chvílí prošli, ozvalo tlumené bouchnutí. Kníže byl okamžitě ve střehu, tasil meč a rozhlížel se kolem. Mnich však klidně kráčel dál a nenechal se vyrušit z klidu, který panoval v jeho mysli. Zvuk způsobila šiška spadlá z borovice. Když se vrátili do kláštera, projevil kníže svůj údiv: „Jsem překvapen, že mistr meče jako vy vůbec nereagoval na zvuk, který se za námi náhle ozval.“ Mich se usmál a odvětil: „Proč bych se měl znepokojovat tím, že spadla borová šiška?“

Pekné a správne je i vysvetlenie:

Předcházející příběh nevypráví o hlubokém vnitřním klidu, který nenaruší žádný zvuk, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vypovídá o probuzené mysli, která klidně odráží vše, co do ní vstupuje. Mnich nebyl flegmatický, byl v borovém lese. Kdyby zvuk vydal útočník, byl by to jistě divný útočník, který by se dokázal dokonale mnichově naprosto otevřené mysli a potom by tak nešikovně vydal zvuk, který by mnicha varoval. Nebyl tam žádný útočník, byly tam borovice, byl tam větřík. To by se však mohlo zdát pouze jako poloviční vysvětlení, neboť právě takového vysvětlení by mohl útočník využít k maskování svého vražedného úmyslu. Ale mnich věděl, že tam žádný útočník není, a v okamžiku, kdy šiška vydala tlumený zvuk pádu, tedy v tom přesně jediném, stejném okamžiku, mnich přesně věděl, co se stalo, a ani sebou necukl. Právě probuzená mysl a stálý jasný vhled jsou tím, co staví skutečné mistry do tak výlučného postavení.

Predsa mi však nedá ešte podotknúť jeden podstatný rozdiel medzi mníchom a daimjóom: keby náhodou sa ozaj chystal útok, knieža by asi chcelo — “ex definitione” — prežiť; mníchovi by to však bolo vcelku jedno. Z toho asi vyplýva prehnaná reakcia kniežaťa a naopak, kľudná reakcia mnícha.Otázkou je, ktorý bol na oranžovej úrovni a ktorý na červenej?:-)

Zauímavy pokus o kvantifikáciu úrovní pozornosti:

Bodyguard potřebuje pro většinu času vysokou míru pozornosti. Úrovně pozornosti se někdy označují barevným kódem, který se rovněž hlásí do rádia, když velitel akce jednotlivé členy týmu uvádí do pohotovosti.

Systém barevných kódů pro bezpečností personál (systém umožňuje přizpůsobení se změně úrovně hrozby a funguje jako akční spouštěcí mechanizmus):

Bílá – vypnuto, 95% lidí tráví 95% svého času s „hlavou v oblacích“. Lidé chodí, aniž by si uvědomovali své okolí, a jsou slepí k hrozícímu nebezpečí. Jsou duševně i fyzicky nepřipraveni na útok. Nejsou schopni se vzpamatovat ze své překvapivé reakce, když dojde k útoku.

Žlutá – nepřetržitě zapnuto, podvědomá pozornost, plně si uvědomujeme své okolí s jeho možným nebezpečím a možnými změnami, v klidu, ale neustále pozorní, část podvědomí je neustále „na stráži“.

Oranžová – stav, který je nastolen vnímanou změnou v okolí. Zde by mělo dojít k OHODNOCENÍ. POZORNOST, která patří do žluté, dává dost času na hodnocení a posouzení případného problému a odpovídající reakci. Stále se jedná o vteřiny, pro patřičnou reakci je nutné mít nacvičené postupy a akční spouštěč. Oranžová nastává v okamžiku, kdy zjistíme nějaké podezřelé auto nebo osobu.

Červená – funguje jako spouštěcí mechanismus a odstraňuje nutnost rozhodování v situaci, kdy pro ně není čas, protože je nezbytná rychlá reakce. Reakce může být boj nebo ústup, podle toho, co je přiměřené okolnostem.

Pokus sa mi vidí zaujímavý hlavne preto, že — ako hovorí můj obľúbenec Peter F. Drucker (citujem len po pamati) — cieľ, ktorý nie je merateľný prakticky nie je dosiahnuteľný.
Zlaté slová…